Nejlepší česká stíhačka všech dob

Po válce se sice u nás vyráběly stíhačky MiG-15, 19 a 21, ale to byly pouze licenční sovětské stroje.

Avie B-534

Avia B-35 měla tragický osud, který přesně kopíroval osud republiky, a tak jako museli naši letci bojovat s cizími letadly, v cizích zemích za svobodu své země, musela nebohá Avie sloužit na nepřátelské straně. Byla ale tak dobrá, že když ji nacisté po okupaci zkoušeli, slavné stíhací eso z první světové války a na konci třicátých let šéf vyzbrojování Luftwaffe Ernst Udet prý prohlásil, že nebýt už rozběhlé sériové výroby Bf-109, doporučil by do výzbroje nacistických vzdušných sil českou avii.

Vznik poslední české stíhačky

V Avii v třicátých letech působil jako hlavní konstruktér František Novotný, který byl autorem velmi úspěšné Avie B-534. Ministerstvu národní obrany bylo ale jasné, že potřebuje nový výkonný letoun, protože střet s Německem nebyl v budoucnu vyloučen. Proto v květnu 1936 vydalo specifikace na stíhačku srovnatelnou s tehdy vyvíjenými typy jako Bf-109 nebo Hawker Hurricane. Vývoj byl zadán přímo Avii, jako hlavnímu dodavateli stíhacích letounů pro čs. letectvo. Už zhruba za rok pak Avia předvedla přibližnou maketu budoucího letounu na národní letecké výstavě v Praze a veřejnost se tak o něm poprvé dozvěděla.

Avia B-35 byla dolnoplošníkem smíšené konstrukce (některé konstrukční části byly ze dřeva), který měl být na svou dobu velmi silně vyzbrojen. Nad motor konstruktéři plánovali umístit dva synchronizované kulomety vz. 30 ráže 7,92 mm a do něj pak 20 mm kanon Hispano-Suiza 404. Letoun měl být také schopen pod křídly nést malé bomby do celkové hmotnosti 100 kg. Počítalo se také se zatahovacím podvozkem a tisícikoňským motorem Hispano-Suiza 12Y-1000, jehož výrobu Avia plánovala. Jenže stavba prvního prototypu B-35.1 šla rychleji než vývoj systému zatahování podvozku a motoru.

Proto první „pětatřícítka" dostala jen pevný pečlivě kapotovaný podvozek a motor Avia HS 12Ydrs o výkonu 860 koní, jenž se používal ve starších Aviích B-534. Také s vrtulemi se laborovalo, původně měla mít avie třílistou stavitelnou vrtuli, ale na prvním prototypu se objevilo postupem času několik kovových a dřevěných dvoulistých. Letoun měl rozpětí 10,85 m, délku 8,50 m, výšku 2,60 m a hmotnost prázdného stroje činila něco přes 2 tuny.

V takovéto podobě se „pětatřicítka" dostala do vzduchu poprvé 28. září 1938. Je symbolické, že ji šéfpilot Avie Rudolf Dalecký zalétal v tomto pro náš národ tak tragickém dni. Jako by předznamenával její další osud. Hned od začátku se letoun jevil jako vynikající stroj, i přes pevný podvozek a slabší motor předváděl výkony, které byly srovnatelné se současnými stíhačkami té doby. Jenže už nastala doba druhé republiky a na armádu a vývoj nových zbraní se v okleštěném Československu dávalo stále méně a méně peněz.

Avie B-35 prototyp se zatahovacím podvozkem

Po továrních zkouškách putoval prototyp do Vojenského a technického leteckého ústavu, kde jej dále testovali. Jenže už 22. listopadu s ním četař Arnošt Kavalec havaroval a zabil se. Letoun byl zcela zničen. Vývojové práce tímto však neskončily. Už 30. prosince 1938 vzlétl druhý prototyp B-35.2 opět s Rudolfem Daleckým. Dostal několik kosmetických změn na trupu, ve tvaru křídla a překrytu kokpitu, v přídi pak měl zabudován motor Avia HS 12Ycrs o stejném výkonu jako verze 12Ydrs. Zkoušky ale pokračovaly dosti pomalu. Jen v únoru se rutina kolem letounu změnila, to když si jej prohlédli zástupci bulharského letectva, jež si přijeli vybírat stroje vojenského letectva, které čs. vláda prodávala jako přebytečné. Avie se jim velmi zalíbila a to mělo vliv na její pozdější osud.

Nacisté nechali Avii žít

Přišel však 15. březen 1939 a okupace. Němci samozřejmě o „pětatřicítce" věděli a hned si ji vyzkoušeli, ostatně jako vše, co jim padlo do rukou. V dubnu se v avii proletěl Karl Francke, hlavní testovací pilot říšského leteckého výzkumného centra, a o svých dojmech referoval Ernestu Udetovi, jenž měl na starosti vyzbrojování Luftwaffe. Na základě toho prý padl již výše zmiňovaný Udetův výrok. Každopádně na rozdíl od mnoha jiných čs. vojenských projektů a výrobních programů továren, nacisté vývoj avie nezastavili, naopak, nařídili pokračovat.

Její poslední boj

Němci sice neměli nic proti prodeji B-135, ale také pro něj nic nedělali. Vše se táhlo velmi dlouho, a tak se 12 kusů avií s 35 náhradními motory dostaly do Bulharska až na počátku roku 1943. Další dodávky pak německé úřady zarazily, přednost měl prodej messerschmitů. V roce 1943 však byly bulharské Avie B-135 již zastaralé, nijak se od roku 1939 nezměnily, neproběhly žádné modernizace či zamýšlená instalace silnějšího motoru. Dokonce neměly ani zabudovaný 20 mm kanón, pouze dva kulomety. Bulhaři je tedy zařadili ke školní jednotce jako DAR-11 Ljastovica (vlaštovka) a z plánované licenční výroby sešlo. Jenže s nimi létali jen zkušení instruktoři, protože to byly stroje, které neodpouštěly žádnou chybu, patřily pouze do rukou zkušených matadorů.

Jako cvičné stroje si v poklidu poletovaly po bulharském nebi až do 30. března 1944. V ten den americké letectvo se stovkami bombardérů napadlo Sofii a bulharská protiletecká obrana povolala do vzduchu vše, co bylo schopné střílet. Tak se do svého prvního a posledního boje dostaly i čtyři B-135 trupových čísel 2, 5, 11 a 12 s piloty Krasťo Atanasovem, Petarem Manolevem, Jordanem Ferdinandovem a Nedjo Kolevem. A historické materiály uvádějí i jejich úspěch. Přestože piloti avii nedostali rozkaz zapojit se do boje, zaútočili na jeden americký bombardér B-24 Liberator a podle nepotvrzených svědectví jej sestřelili. Bombardér spadl na území Jugoslávie, takže sestřel nemohl být ověřen.

To ale byla labutí píseň avií. Na konci roku 1944 už Bulharsko stálo na straně Sovětského svazu a dostávalo moderní sovětská letadla. Avie byly odstavené a stály pod širým nebem na letišti Dolna Mitropolija. Chátraly tam až do roku 1946, kdy poslední kusy v zuboženém stavu rozstříleli při nácviku leteckých útoků proti pozemním cílům. Tak skončila nejlepší česká stíhačka historie. Měla se stát symbolem čs. odporu proti nacismu, ale nakonec jí byl souzen tragický osud, podobný tomu celé první Československé republiky.